Velká část světa je obdivuje. U nás se na ně takřka už zapomnělo. Zapomnělo se na stovky Čechoslováků, mužů a žen, kteří v letech 1936–1939 bojovali a umírali ve Španělsku, kde se rozhořela krvavá občanská válka. Válka, v níž po boku vzbouřenců, kteří se pokusili svrhnout legální španělskou vládu Lidové fronty, bojovali i vojáci nacistického Německa a fašistické Itá­lie.
Právě ve Španělsku si Adolf Hitler a Benito Mussolini mohli vyzkoušet, prvně na cizím území, svou připravenost a sílu.
Narazili ale na odhodlání tisíců obyčejných Španělů, kteří se postavili na obranu republiky. Pomoci jim přicházeli Francouzi, Belgičané, Jugoslávci, Sověti, Bulhaři, Poláci, Maďaři, Ame­ričané, Kanaďané, protinacističtí Němci, protifašističtí Italové a mnozí další – včetně více než dvou tisíc Čechoslováků. Desítky tisíc lidí z více než 50 zemí světa. Příslušníci mezin­á­rodních brigád. Interbrigadisté. Lidé prová­zení často až sebevražednou odvahou.
Bojovali a umírali. V letech 1936–1939 za­­h­ynulo na španělských bojištích 8 000 až 10 000 interbrigadistů. Včetně několika set Čechoslováků.
Více než osm desítek let, které od počátku tohoto krvavého konfliktu uplynuly, zaznamenává svět – patrné je to zejména ve Spojených státech amerických, v Polsku, v Rusku, v Izraeli a samozřejmě ve Španělsku – vzrůs­tající zájem historiků, publicistů, spisovatelů, ale třeba také mnohých politiků o události, jež se tehdy ve Španělsku odehrály.
Tuto „fascinaci“, jak píše mexická spisovatelka žijící v Izraeli Tzila Chelminsky, je mož­né vysvětlit také tím, že španělská občanská válka, která v konečném důsledku stála půl mi­lionu obětí, „přinesla poslední velké probuze­ní kolektivního evropského povědomí“. Do
zápasu za podporu Španělské republiky, jež od 17. července 1936 čelila agresi, a především perfektně vyzbrojenému a vycvičenému nepří­teli, se postavily statisíce lidí z celého světa. Nebyli to pouze komunisté, jak se ještě leckde traduje. Byli to lidé různého přesvědčení, různé víry. Mezi nimi nejvýznačnější intelektuálové doby: Ernest Hemingway, Ilja Erenburg, Alexej Tolstoj, John Dos Passos, George Orwell, Paul Robeson, Pablo Casals, Pablo Picasso, Pablo Neruda, Luis Buñuel, André Malraux, Egon Erwin Kisch, Karel Čapek a další.
Vlna solidarity, která se zdvihla na podporu španělských republikánů, neměla mít potom už nikdy v Evropě obdoby.
A nic na tom nemění skutečnost, že odvaha a obětavost interbrigadistů byla, jak se ukázalo, využívána a často i zneužívána k nejrůznějším politickým cílům.
S odstupem mnoha desetiletí se Stanislav Motl vydal do Španělska.
Aby hledal stopy dávných bojů.
Aby pátral po hrobech, které zavál čas.
Aby odkrýval zapomenuté osudy a příběhy.
Výsledkem je tato kniha.

„K napsání této knihy mě také inspiroval v Čechách poměrně známý člověk, který svého času prohlásil, že lidé, kteří v letech 1936–1939, v čase občanské vál­ky ve Španělsku, bojovali a umírali v mezinárodních bri­gádách, byli – ,pouhými Stalinovými pohůnky a žol­dáky Kominterny‘. V té chvíli jsem si začal po­stupně vybavovat všechny ty někdejší interbrigadisty, pří­padně i členy jejich rodin, s nimiž jsem se v uply­nu­lých desetiletích měl možnost potkávat. Opět jsem si oživoval jejich vzpomínky na krvavé boje, jimiž ve Španělsku prošli. Znovu jsem v duchu naslouchal třeba i vzpo­mínkám na jejich poválečné osudy, včetně vyprávění o kriminálech, do nichž byli někteří z nich po roce 1948 uvrženi. Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí. A již o něko­lik týdnů později jsem směřoval do Španělska. Pátrat, objevovat, natáčet, psát. Pokusit se, přímo na místě, lépe pochopit, jak to tenkrát opravdu bylo. Další cesty následovaly…“

392 stran