Století odchází - "světla a stíny belle époque“

Petr Křivský, Aleš Skřivan

Podle vlastních slov měli autoři knihy nejdříve v úmyslu na několika
krizových konfliktech přelomu XIX. a XX. století demonstrovat „soumrak
evropského století“, tj. počátek pozvolného sestupu Evropy z dosavadního
dominantního postavení ve světové politice i ekonomice. Soumrak evropského
století zůstal jedním pólem této práce, ale zároveň se její záběr rozšířil a
vyplnil zhruba časový rámec let 1895–1905. Právě v tomto desetiletí vyvrcholilo
století, v němž se odehrálo doposud největší zrychlení tempa změn v lidských
dějinách, století, v němž průmyslová a technická revoluce podstatně změnily tvář
světa.

Brožované, formát A5, 344 stran + 32 stran foto přílohy,

Ukázka z textu:

Zrada židovského kapitána 1. listopadu 1894 nalezli
čtenáři Figara ve svém listu pod titulkem Případ jedné zrady následující
sdělení: "Závažné domněnky vedly k předběžnému uvěznění jednoho francouzského
důstojníka, jenž je podezřelý, že předal cizincům některé nepříliš důležité, leč
důvěrné dokumenty. Je nutné, abychom se brzy dověděli pravdu." Drumontův list La
Libre Parole se zmínil o zatčení "německého špióna" už o dva dny dříve a nyní
uvedl i jeho jméno: fus. Novinky se vztahovaly k události, která sice byla
staršího data, ale dosud pečlivě utajovaná. Dreyfusova aféra se vyvinula z dosti
banálního špionážního případu. Uzavření francouzsko-ruského spojenectví bylo ve
Francii provázeno revidováním mobilizačních plánů pro případ války a inovacemi
vojenské techniky, především dělostřelectva. Podle tzv. Plánu XXIII, jehož
autorem byl náčelník generálního štábu francouzské armády generál de Boisdeffre,
mohla Francie v poměrně krátké době soustředit 1 400 000 mužů pro válečné
operace, 400 000 vojáků k obsazení pevností a 750 000 k zajištění zázemí. Rovněž
Německo v té době modifikovalo své strategické principy. Roku 1890 vystřídal
generál von Schlieffen ve vedení generálního štábu Walderseeho a začal spřádat
své plány útočných operací přes Belgii. Na obou březích Rýna byla patrná snaha
přizpůsobit armádu nově vytvořené mezinárodně politické situaci. Zejména
francouzská armáda realizovala značné pokroky ve výzbroji. Roku 1892
revolucionizovala houfnice kapitána Bacqueta artilerii použitím hydraulické
brzdy, která umožňovala okamžitou pohotovost k další palbě, 1893 byl zaveden
modernizovaný model opakovací pušky Lebel, o rok později přišel kapitán
St.-Claire-Deville s rychlopalným kanónem ráže 75 mm, jenž umožnil zvýšit
kadenci palby ze sedmi na dvacet ran za minutu. Jedním z hlavních úkolů
oficiální diplomacie i generálních štábů bylo získávání informací o novinkách ve
výzbroji a o změnách strategie i taktiky potenciálních protivníků. Jednotlivé
špionážní služby měly své lidi ve všech evropských státech i v USA, často mezi
sebou soupeřily, ale mnohdy i spolupracovaly a předávaly si vzájemně zprávy.
Soustřeďovaly se obvykle kolem osoby vojenského atašé příslušného vyslanectví.
Velmi aktivní byla tehdy německá špionážní síť v Paříži. Jejím šéfem byl německý
vojenský přidělenec hrabě von Schwartzkoppen, který podléhal přímo rozkazům
berlínského generálního štábu. Jeho oficiální představený, velvyslanec hrabě von
Münster, starý aristokrat, který neměl pro špionážní aféry valné pochopení, o
jeho čilé aktivitě nic netušil. Schwartzkoppenovým protihráčem byla francouzská
protišpionážní služba, podřízená II. oddělení generálního štábu. Sídlila pod
nenápadným označením Statistický úřad v budově ministerstva války na bulváru
Saint-Germain. Od roku 1891 ji vedl plukovník Sandherr.1) Počátkem 90. let
podnítilo francouzsko-ruské sblížení značný vzestup špionážní aktivity. Právě
tehdy zjistili pracovníci tzv. Statistického úřadu, že z generálního štábu
unikají důležité informace a směřují do ulice de Lilie č. 78, kde bylo sídlo
německého velvyslanectví. Pachatele však zatím nedokázali odhalit. Teprve v
srpnu 1894 jim pomohla náhoda. Do rukou jim padl dokument označovaný jako
"soupis" (borderaux), získaný údajně na německém velvyslanectví uklízečkou Marií
Bastianovou. K snazšímu pochopení souvislostí je třeba podotknout, že
Statistický úřad proplácel Bastianové měsíčně 200 franků za obsah
Schwartzkoppenova koše na papír. Zkrácený text nedatované a nepodepsané
písemnosti zněl: "Pane, protože jsem nedostal zprávu, že byste si mne přál
vidět, posílám vám jisté zajímavé informace: 1. Poznámku k hydraulické brzdě u
120 mm houfnice a způsobu, jak s ní zacházet; 2. Poznámku o zajišťovacích
jednotkách (nový plán přinesl jisté modifikace); 3. Poznámku o změnách ve
formování dělostřeleckých útvarů; 4. Poznámku týkající se Madagaskarské
expedice; 5. Návrh příručky pro polní dělostřelectvo (14. III. 1894). Poslední
dokument je obtížné získat a mohu ho mít k dispozici jen pár dnů." Nakonec autor
připojil: "Odjíždím na manévry." Koncem srpna 1894 přijal "soupis" major Henry
ze zpravodajské služby a ihned o něm uvědomil své nadřízené, plukovníka
Sandherra a ministra války generála Merciera. Ten informoval prezidenta
Casimira-Périera a premiéra Dupuyho. S dokumentem byli seznámeni i ministři
zahraničí a spravedlnosti. Generál Mercier se rozhodl odhalit viníka za každou
cenu. Byl už jistý čas napadán pravicovým tiskem a rovněž ve sněmovně měl řadu
nepřátel; nyní se obával, že by ho mohli ještě obžalovat z "paktování se
zrádci". Dal soupis k dispozici náčelníkům všech čtyř oddělení generálního štábu
a doporučil jim, aby při pátrání soustředili svou pozornost zejména na
dělostřelecké důstojníky. Zástupce šéfa IV. oddělení, podplukovník d'Aboville,
objevil při tom náhodou podivuhodnou podobnost písma soupisu s rukopisem
kapitána Dreyfuse, toho času stážisty na generálním štábu. Alfréd Dreyfus se
narodil roku 1859 v Alsasku. Po jeho obsazení a anexi opustil rodné Mylhúzy a
utekl k sestře do Francie. Vystudoval pařížskou Polytechniku a Dělostřeleckou
školu ve Fontainebleau a roku 1890 byl přijat na Válečnou školu, která tradičně
dodávala personál generálnímu štábu. Během dvou let náročného studia dosahoval
mladý kapitán skvělých výsledků. V jeho hodnocení se můžeme mimo jiné dočíst:
"Velmi dobrý důstojník, živého ducha, velmi dobře chápe problémy, je práci
zvyklý a pracuje snadno. Hodí se k službě v generálním štábu." Také jeho stáž v
generálním štábu byla úspěšná a zdálo se, že má před sebou slibnou kariéru. Měl
však jeden velký handicap - byl Žid, a tudíž "cizinec". Pro svou upjatost, až
nepřirozenou korektnost a služební horlivost nebyl mezi důstojníky oblíben.
Neměl přátele. Jeho šedivý a všední vzhled - střední věk, výška i váha, vlasy
neurčité barvy, bezvýrazné rysy i hlas a skřipec na nose - přesně odpovídal
dobové představě špióna. Jeho vina jako by už byla zpola potvrzena jeho původem,
vzhledem a chováním. 15. října pozval major du Paty de Clam, pověřený
vyšetřováním případu, Dreyfuse do Boisdeffrovy kanceláře na ministerstvo války.
Nadiktoval mu krátký text, zběžně ho přehlédl a poté Dreyfuse bez udání důvodu
zatkl, a nedbaje jeho protestů dal ho dopravit do vězení Cherche-Midi. Posudky
grafologů se však různily a ani domovní prohlídka nepřinesla očekávané výsledky.
Sám du Paty de Clam musel své amatérské vyšetřování uzavřít zprávou,
konstatující "křehkost materiálních důkazů". Byla tu příležitost zlikvidovat
"aféru", drženou stále v tajnosti, ještě před jejím zrodem. Tehdy však kdosi z
generálního štábu zaslal do redakce La Libre Parole následující dopis: "Drahý
příteli, přece jsem Vám to už říkal: kapitán Dreyfus, který bydlí na avenui de
Trocadéro č. 6, byl 15. října zatčen pro špionáž a je nyní ve vězení
Cherche-Midi. Říká se, že je na služební cestě, ale to je lež, protože chtějí
ututlat aféru. Celý Izrael je v pohybu." Případu se počátkem listopadu zmocnil
tisk a věci dostaly rychlý spád. Stránky novin se hemžily nejfantastičtějšími
hypotézami: Dreyfusova vina byla považována za prokázanou, mluvilo se dokonce o
přiznání, zvažovaly se důvody, mezi nimiž nechyběla osobní msta ani vliv svůdné
italské vyzvědačky, židovství bylo spojováno s přirozenými sklony ke špionáži.
Ale Dreyfus byl podle nich jen malá ryba, uvízlá v síti. Hlavní viníky bylo
třeba hledat výše, dokonce až v generálním štábu. Terčem útoků se stal i ministr
Mercier, napadaný, že mu "Židé uložili mlčení". Jeho čest si žádala usvědčení a
odsouzení viníka. Proto také na nejbližší schůzi vlády prosadil přes silný odpor
ministra zahraničí Hanotauxe, který se obával diplomatického konfliktu s
Berlínem, předání případu vojenskému soudu. Major d'Omerscheville, pověřený
vyšetřováním, měl zatím k dispozici jediný pochybný důkaz - dešifrovaný telegram
italského vojenského atašé v Paříži Panizzardiho, v němž doporučoval svému
nadřízenému v Římě: "Jestli s Vámi neměl kapitán Dreyfus žádné styky, bylo by
vhodné uložit velvyslanci, aby publikoval oficiální dementi a předešel tak
komentářům v tisku." Navíc použil i chybných informací agenta Guéného, které
Dreyfuse stavěly do nepříznivého světla; hazardní hráč oplývající milenkami a
dluhy byl ve skutečnosti pouze jeho jmenovec. Dreyfus sám byl mužem vysokých
morálních kvalit i značného jmění, neboť byl zetěm bohatého klenotníka
Hadamarda. Německé, rakousko-uherské a italské velvyslanectví oficiálně popřely,
že by byly udržovaly s Dreyfusem jakékoli styky, ale jejich dementi byla
přijímána značně skepticky. Spíše přesvědčila veřejné mínění o pravém opaku. V
polovině prosince se dokonce šířila zpráva, že osobně intervenoval císař Vilém
II. a pod hrozbou války žádal Dreyfusovo propuštění a vrácení dokumentů. V této
napjaté atmosféře se připravoval proces proti "zrádci" Dreyfusovi. Válečný soud,
řízený plukovníkem Maurelem, zasedal od 19. prosince "za zavřenými dveřmi".2)
Bylo vyslechnuto 27 svědků obžaloby a 12 svědků obhajoby. O rozsudku rozhodla
kromě kladného grafologického posudku zejména skutečnost, že generál Mercier
předložil soudcům tajný fascikl, jenž v nich vzbudil silný dojem, přestože
neobsahoval žádný usvědčující materiál. V jediném dokumentu byl výslovně
jmenován "ten lump D"3). Proti všem právním zvyklostem nebyl s obsahem fasciklu
seznámen ani obžalovaný, ani jeho advokát Demange. Dreyfusovi značně přitížilo i
prohlášení majora Henryho: "Ctihodná osoba, již nemohu jmenovat, mne v březnu
upozornila, že nějaký důstojník z ministerstva války zrazuje. Ta samá osoba mi v
červnu upřesnila, že onen důstojník patří do II. oddělení. A ten zrádce je zde,"
ukázal major na obžalovaného. Potom odpřisáhl na kříž jeho vinu. 22. prosince
byl vynesen rozsudek: Dreyfus byl jednomyslně uznán vinným, odsouzen k
degradování a doživotní deportaci. "Věděli zřejmě věci, o nichž jsem neměl
tušení," konstatoval prezident Casimir-Périer. "Proč ta mírnost, proč ho
neodsoudili k smrti?" tázal se socialista Jaur` es. Veřejné mínění si s úlevou
oddechlo, zrádce byl po zásluze odsouzen. V této fázi "aféry" se ostatně zdálo,
že většině Francouzů je další Dreyfusův osud lhostejný, že jejich pozornost je
zaujata spíše aktuálními sociální problémy či koloniálními otázkami. "A nyní
milí čtenáři," mohli se dočíst v nedělním Figaru,4) "když je vše skončeno,
mluvme o této smutné historii co nejméně." 31. prosince zamítl revizní soud
Dreyfusovo odvolání. "Jediná milost, o niž prosím," napsal odsouzený generálu
Mercierovi, "je, aby se stále pátralo dál." Aby byly uspokojeny i nízké vášně
davu, byla soudní komedie korunována "zrádcovou" degradací. 5. ledna 1895 serval
obrovitý "kat" Dreyfusovi důstojnické distinkce a zlomil jeho šavli. Odsouzený
pochodoval kolem vybraných pařížských oddílů a stále vykřikoval: "Jsem nevinen.
Přísahám na hlavu své ženy a dětí. Ať žije Francie!" Shromážděný dav zvědavců mu
řval v odpověď: "Smrt Židům! Na smrt se zrádcem!" Nevinný přetrpěl svou potupu
jako disciplinovaný voják. Téhož dne napsal své ženě: "Nemám právo dezertovat.
Pokud ve mně zůstane sebemenší jiskra života, budu se bít s nadějí, že se v
budoucnu vše vysvětlí." 21. ledna byl Dreyfus v La Rochelle naloděn na parník a
deportován do Guayany. 13. dubna dorazil na místo určení - Ďábelský ostrov. Byl
to skalnatý kus země, nejmenší z ostrovů Spásy, poblíž guayanského pobřeží.
Kdysi sloužil k izolaci malomocných. Vězeň na něm měl strávit více než čtyři
roky. Podrobné informace o jeho životě přinesla v dubnu revue La Politique
coloniale: měl k dispozici chýši o dvou místnostech a ve dne v noci ho střežil
pětičlenný strážní oddíl, nesměl s nikým mluvit a jeho dopisy byly cenzurovány.
Přesto tisk hýřil předpověďmi o možnostech jeho útěku. Odhadovalo se také, že
jeho pobyt stojí stát na 50 000 franků ročně. Dreyfusovou deportací skončilo
první jednání "aféry". Vzbudilo ve Francii nakrátko velký rozruch, ale věci byly
jasné: zrádce byl dopaden a potrestán, nikdo nepochyboval o dobré vůli soudců,
nikdo nemohl tušit, že generál Mercier vykonával na soudce nátlak a zajistil
odsouzení nevinného překročením hranic zákona. Dreyfusův slabý hlas si zatím
nezískal žádné sympatie. Přesto se Nisard, vedoucí politického oddělení
ministerstva zahraničí, svěřil v lednu 1895 mladému tajemníku Maurici
Paléologuovi: "O tom Židovi ještě uslyšíme." Ani netušil, jak dobrým je
prorokem.