Benešovy dekrety - Proč vznikaly a co jsou

Emanuel Mandler

Známý publicista a historik, který se tématem česko-německých vztahů zabývá už desítky let, přináší střízlivou, nacionálně socialisticky nezatíženou analýzu vzniku a funkce známých dekretů prezidenta republiky dr. Eduarda Beneše.

Ukázka: Úvodem:

Rok 1945 byl v životě české a slovenské společnosti rokem velkého, zásadního převratu. Po osvobození z nacistické okupace se v zemi chopila moci vláda Národní fronty v čele s prezidentem Edvardem Benešem a začala obnovovat stát, který zlikvidovali nacisté v letech 1938 a 1939. Během války čeští političtí činitelé v exilu - v Londýně i v Moskvě - opětovaně zdůrazňovali, že samozřejmě nejde o pouhou obnovu. Sám prezident Beneš při jednání s představiteli našich komunistů v Moskvě dne 13. prosince 1943 považoval hned úvodem za nutné říci, že "jed­nota politických stran má platit i nadále, řadu let po válce, abychom mohli vybudovat novou republiku moderní, která sice bude navazovat na prvou republiku, ale bude značně přeměněna zvláště v ohledu sociálním". Jednota politických stran dlouho nevydržela. Více či méně však existovala právě v období "dekretovém", tj. od května 1945 do vytvoření Prozatímního národního shromáždění dne 28. října 1945, a byla tehdy pro aktivity československé vlády nesmírně důležitá. Těch několik měsíců zcela stačilo k tomu, aby byla Československá republika obnovena jako stát úplně nový, odlišný od Československa předválečného. Šlo většinou o změny dlouho připravované, neboť v exilu se na plánech budoucího uspořádání Československé republiky pracovalo po celou druhou polovinu války. Již 14. prosince 1943, tedy den poté, kdy v Moskvě hovořil s komunisty o jednotě politických stran, objasňoval prezident Beneš V. M. Molotovovi zásady této modernizace, jejímž základem bude zajištění bezpečnosti československého státu. Proto bude obnovená Československá republika úzce spolupracovat se Sovětským svazem. Všichni domácí zrádci budou přirozeně potrestáni, a především nelze připustit, aby hranice Německa byly vzdáleny 60 km od Prahy. Němci jsou vinni Mnichovem, začali válku v Československu, okupovali je a musí za to být potrestáni. I když on, prezident Beneš, je ochoten ke kompromisům, považuje za potřebné zbavit budoucí československý stát nejméně 2 milionů a maximálně 2,8 milionu Němců, (což byl počet celé německé "menšiny"). Zároveň požaduje, aby majetek vysídlených Němců přešel na československou vládu. Konfiskace německého majetku a transfer Němců pak předznamená počátek další, "české" nacionalizace (tedy konfiskace velkých majetků ve vlastnictví českých občanů). Tím se zahájí velký sociální převrat v celém Československu. A dva dny nato prohlásil dr. Beneš, že odsun Němců otevře cestu k radikálním zásahům a sociálním přeměnám v českých oblastech: "Bude to nacionální revoluce, spojená se sociální revolucí." Tento Benešův plán národněsocialistické revoluce založený na kolektivní perzekuci Němců nebyl zcela v souladu s dosavadním "internacionálním" chápáním česko-německých vztahů v pojetí českých komunistů. Když však komunisté zjistili, že generalissimus Stalin je pro a že projekt prezidenta Beneše nepochybně získá velkou podporu "doma", neváhali a stali se jeho přívrženci, a to v revolučních událostech po osvobození Československa tak horlivými, že jim to mnoho českých občanů přičetlo k dobru. Legislativním základem poválečného revolučního dění se staly právě dekrety prezidenta republiky. A tato útlá knížka by chtěla srozumitelně ukázat, jak fakta a dokumenty, které by měly být všeobecně známé (a nejsou), vytvářejí obraz této nesmírně významné doby našich nedávných dějin. Dekretů prezidenta republiky je celkem 143. Ale jen zhruba dvě desítky z nich obsahují normy politické, mocenské či právní povahy. A pouze tyto politické dekrety nazývám podle všeobecného úzu termínem Benešovy dekrety (celkově označuji těchto 143 dokumentů pojmem dekrety prezidenta republiky).