Úvod »» Inkvize, stručné dějiny hanebnosti


        

Inkvize, stručné dějiny hanebnosti

img

 

Číslo produktu: 536
Výrobce: Aleš Skřivan
Název knihy: Inkvizice, stručné dějiny hanebnosti
Autor: Jiří Chalupa
nakladatelství: Aleš Skřivan
naše cena bez DPH: 145 Kč
naše cena s DPH (10 %):
159 Kč

do košíku:
  ks  

Inkvizice, stručné dějiny hanebnosti

Jiří Chalupa

Inkvizice byla pravděpodobně první skutečně totalitní organizací v dějinách
lidstva, organizací, která si kladla za cíl takřka stoprocentní kontrolu
společnosti. A současně také organizací, za níž zůstaly desetitisíce mrtvých,
statisíce trýzněných a mučených, miliony vyděšených. Zrodila se na počátku 13.
století z potřeby církve rázně se vypořádat se stále početnějšími kacíři, vážně
zpochybňujícími politický a společenský status quo. Později, v podobě proslulé a
obávané španělské Supremy, dospěla k až morbidní monumentalitě a dokonalosti.
Jako inkvizice papežská (či římská) je definitivně sprovozena ze světa až v roce
1965. Tzv. inkviziční mentalita však bohužel nezmizela spolu s tribunálem a její
projevy můžeme nezřídka pozorovat i na prahu 21. století.

Ukázka z textu:

 

5. Proces

 

„Celé to hrozné soukolí obsluhují mniši, kteří, pokud jde o způsob myšlení,
mají mnohem blíže k Machiavellimu než ke Kristu.“

 

Grzegorz Ryś

 

Nemáme dostatek prostoru, abychom detailně popisovali jednotlivé procesní
varianty inkvizičních tribunálů různých dob a zemí. Použijme tedy jako příklad k
dokonalosti dovedenou praxi španělské Supremy a dodejme, že v zásadních rysech
se metody a taktiky portugalských, římských, francouzských či německých kolegů
španělských inkvizičních mistrů nijak pronikavě nelišily. V počátečních dobách
příchod inkvizice do města probíhal následujícím způsobem: na nějakém veřejném
místě byla po slavnostním kázání vyhlášena tzv. lhůta milosti (tiempo de
gracia), stanovená obvykle na třicet až čtyřicet dní. Během nich všichni, kdo
sami o sobě chovali nějaké podezření, dostali možnost vyzpovídat se ze svých
provinění a „smířit se“ (reconciliarse) s církví. Postup, vyzkoušený už
středověkou inkvizicí, byl vcelku mírný – přinejmenším v porovnání s tím, co
bude záhy následovat – neboť pokud člověk udával „dobrovolně“ sám sebe, nehrozil
mu žádný z „těžkých trestů“. Ukládána byla obvykle nějaká lehčí forma pokání,
menší pokuta, případně bylo nutno „přispět na chudé“ (dodejme, že tuto
„charitativní pokladnu“ spravovala sama inkvizice). Pokud se dotyčný přiznal až
po uplynutí stanovené lhůty, byl mu trest zostřen částečnou, případně úplnou
konfiskací majetku, v extrémních případech, pokud se nahromadily „přitěžující
okolnosti“, mohl skončit ve vězení. Tento systém zajišťoval inkvizici slušné
příjmy a současně cenné informace, neboť kajícníci se obvykle neomezovali na
vlastní prohřešky, ale ve snaze se tribunálu co nejvíce zavděčit horlivě
informovali i o „podezřelých úkazech“ v sousedství. Od počátku 16. století
španělská inkvizice přichází s novou, mnohem nekompromisnější taktikou tzv.
ediktů víry (edictos de fe). Zmíněný edikt byl vlastně seznamem všech známých
projevů kacířství, přičemž po jeho přečtení během nedělní mše dostávali
obyvatelé dané lokality týden na to, aby se sami přiznali k vyjmenovaným
prohřeškům, nebo aby udali všechny podezřelé ve svém okolí, včetně přátel a
příbuzných, ať už živých, či mrtvých. Okamžitým trestem za nesplnění této
„povinnosti“, tj. za neudání podezřelého, byla exkomunikace z církve, často
ovšem také inkviziční proces, protože ten, kdo podezřelého neudal, sám se
automaticky v podezřelého měnil. Poté, co bylo inkvizicí přijato udání, pustili
se do práce calificadores, kteří měli určit – pokud to nebylo zřejmé a očividné
i bez „expertízy“ – zda se jedná o projev kacířství či nikoliv. Pokud rozhodli
kladně, prokurátor vydal zatykač a dotyčný byl internován. Zatýkání obvykle
probíhalo v nočních či časných ranních hodinách, což psychologický dopad celé
operace ještě umocňovalo. V případě, že se jednalo o nějaké „vážnější“
provinění, byl zatčenému okamžitě obstaven majetek, v případě prokázání viny
posléze zkonfiskován. Každý, kdo se ocitl v inkvizičním žaláři, vzápětí doslova
„zmizel“ z povrchu zemského. Inkviziční vězení bylo institucí natolik tajnou, že
bylo zakázáno se o něm ba i jenom zmiňovat. Separace zatčeného od venkovního
života byla absolutní. Žádné návštěvy nebyly povoleny, příbuzným nebylo
sdělováno nic o osudu zatčeného, vrcholem tajnůstkářství byl fakt, že dokonce
ani samotnému podezřelému nebylo sděleno konkrétní obvinění. Výslech měl pak
dotyčného přimět, aby přiznal „celou pravdu“. I v těch nemnohých případech, kdy
byl někdo zcela zbaven obvinění a vrátil se do normálního života, bylo mu pod
hrozbou obnovení procesu zapovězeno, aby cokoliv sděloval o svém pobytu v
inkviziční cele. Tajemství bylo střeženo s až neuvěřitelnou přísností. Když se
samotný „vládce křesťanstva“, Filip II., pokoušel zjistit něco o osudu svého
oblíbeného ranhojiče, generální inkvizitor Quiroga mu na dva dopisy vůbec
neodpověděl, napotřetí pak králi sdělil, že mu nemůže prozradit ani to, zda je
dotyčný vůbec internován v inkvizičním vězení. Na tomto místě je záhodno
zdůraznit, že z hlediska i té nejrudimentárnější spravedlnosti se jednalo o
soudní proces velmi zvláštního ražení, při němž vše zcela plánovitě hrálo do
karet žalobcům, zatímco obžalovanému byly naopak možnosti obhajoby extrémně
ztíženy. Inkvizitor vykonával totiž hned několik rolí najednou. Byl
vyšetřovatelem, „detektivem“ v dnešní terminologii, sám vyhledával podezřelé,
vyšetřoval okolnosti „deliktu“, sbíral důkazy, povolával a vyslýchal svědky.
Současně byl ovšem i prokurátorem, protože připravoval obžalobu, a v konečném
důsledku i soudcem, neboť rozhodoval o vině a trestu. Vzhledem k vše
zahalujícímu tajemství a mlčení – udavači byla garantována anonymita – se
obviněný mohl bránit jenom ve velmi omezené míře. Obžaloba mu totiž byla
sdělována v extrémně obecných termínech a v případě nesrovnalostí byl vystaven
fyzickému nátlaku natolik brutálnímu, že jenom málokdo byl schopen odolat a
trvat na své nevině. Ani v těchto chvílích mu ovšem inkvizitoři jeho úlohu nijak
neusnadňují, namísto otázek, na něž by bylo možné odpovědět „ano“ či „ne“, se
objevují monotónní výzvy k doznání „celé pravdy“. V zápisech z mučíren se tak
objevují příšerné scény, kdy mučený, napůl šílený nesnesitelnou bolestí, prosí
své mučitele, aby mu prozradili, k čemu se má přiznat, aby již trápení skončilo.
Přiznání je chápáno jako „královna důkazů“, takže pokud se někdo přiznal, o jeho
vině už obvykle nadále nebylo pochyb. Tento princip ovšem neplatil v opačném
gardu, takže i pokud dotyčný mučení přestál a k ničemu se nepřiznal, mohl být
odsouzen na základě jiných důkazů a svědectví. Nemluvě už o absurdní, leč
bohužel zcela reálné možnosti, že jeho resistence vůči fyzické bolesti byla
připsána paktu s ďáblem a byla mu dokonce přičtena jako přitěžující okolnost.
Mlžení okolo konkrétní obžaloby mělo svůj smysl. Vzhledem k tomu, že dotyčný
netušil, z čeho je vlastně obviněn, nezřídka se snažil ospravedlnit nějaké
„závadné jednání“, o kterém inkvizitoři ještě nevěděli, a tak se počet „hříchů“
rychle zvětšoval. Z hlediska obžalovaného se pochopitelně jednalo o mimořádně
složitou situaci, neboť vzhledem k tomu, že často neměl tušení, o jaký delikt se
jedná, připravoval obhajobu „naslepo“. Stávalo se, že si dokonce přizval svědky,
kteří dosvědčili jeho nevinu, jenom aby vzápětí zjistil, že udání se týká něčeho
jiného, takže svědkové podstupovali riziko kontaktu s obávaným tribunálem zcela
zbytečně. Vzhledem k děsivé atmosféře, která celý inkviziční proces obklopovala,
nebylo ostatně vůbec snadné nějaké svědky získat. Všem bylo jasné, že výpověď ve
prospěch obžalovaného se může zakrátko obrátit proti nim samotným. Standardním
postupem bylo „zkoušení“ obviněného z víry, musel například rychle a opakovaně
recitovat základní modlitby, aby vyvrátil podezření z toho, že je falešným
křesťanem. Poté, co bylo konečně sděleno konkrétní obvinění, odhalena byla i
totožnost udavače – lépe řečeno udavačů, španělská inkvizice obvykle vyžadovala
udání dvou vzájemně nezávislých svědků – a případných svědků obžaloby. To z toho
důvodu, aby bylo možno vyvrátit případné podezření na nějaké jejich osobní
motivy, jako byla například osobní averze, touha po majetku, snaha uškodit apod.
Současně získal vyšetřovaný právo na advokáta. Toho však obvykle přidělovala
samotná inkvizice, což samo o sobě hodně napovídá o úrovni takovéto „právní
pomoci“. Advokát, spíše než by obviněného skutečně bránil před nařčením, snažil
se jej obvykle přesvědčit, aby se ke všemu přiznal. Do značné míry byla podobná
strategie pochopitelná, v případě z podezření kacířství advokát mohl jenom stěží
skutečně „hájit“ chování odsouzeného, vzápětí by byl totiž jako kacíř na lavici
obžalovaných posazen on sám. Obvykle tedy došlo na „polehčující okolnosti“:
konání v opilosti, náhlé pominutí smyslů apod. Advokáti i vyšetřovaný se obvykle
snažili poukázat na jinak příkladný předchozí život souzeného a prezentovat
zkoumané chování jako zcela výjimečné a neúmyslné. Ve chvíli, kdy došlo k
nějakým nesrovnalostem ve výpovědi obviněného, svědkové si protiřečili, důkazy
se jevily jako zmatené či nekompletní, docházelo k použití mučících nástrojů pod
záminkou ad eruendam veritatem – „za účelem zjištění pravdy“. Vzhledem k tomu,
jak barvité a hrůzostrašné legendy se v průběhu okolo inkvizičních mučíren
vytvořily (připomeňme například světoznámou Jámu a kyvadlo E. A. Poea), je třeba
zdůraznit, že mučení nevynalezla inkvizice a nejrůznějších mučících nástrojů po
celé Evropě v průběhu středověku běžně používaly prakticky všechny tribunály.
Současně se sluší podotknout, že inkviziční tortura byla v porovnání s tou,
kterou aplikovaly světské soudy, o poznání mírnější. Bez jakéhokoliv přehánění
lze konstatovat, že například španělská inkvizice byla, co se repertoáru
mučících technik a technologií týče, mnohem méně vynalézavá než tehdejší laická
justice. Měla pro to ostatně své vlastní dobré důvody. Těla mučených neměla být,
pokud možno, mrzačena takovým způsobem, aby to zanechávalo trvalé viditelné
následky. Nebylo totiž možné zcela vyloučit, že dotyčný bude nakonec zproštěn
viny a propuštěn, viditelná poranění by potom v „normálním“ světě vzbuzovala
nežádoucí pozornost. Neměla být – na rozdíl od světských mučíren – prolévána
krev, to s poukazem na fakt, že krev za lidstvo prolil sám Ježíš a kacíři tudíž
nejsou hodni se mu tímto způsobem přiblížit. Inkviziční mučírna tak možná ztratí
něco ze svého morbidně romantického nádechu, na druhé straně nabízí jeden z
dalších příkladů až fascinující efektivity inkvizitorů, kteří s minimem nákladů
dokázali dosáhnout maximální účinek. Zřejmě nejběžnějším – vskutku až ďábelsky
jednoduchým a přitom nesnesitelnou bolest vyvolávajícím – mučícím nástrojem byla
tzv. garrucha. Vyslýchanému byly ruce svázány za zády a za takto svázané
končetiny byl potom vytahován přes kladku ke stropu tak, aby celá jeho váha
spočívala na nepřirozeným způsobem namáhaných ramenních kloubech. Pokud bylo
třeba výslech ještě zostřit a bolest zintenzívnit, stačilo několikrát za
natažené lano trhnout, popřípadě přivázat na nohy mučeného nějaké závaží.
Italská varianta garruchy se nazývala strappado, na Apeninském poloostrově však
inkviziční vyšetřovatelé přišli i s několika originálními vylepšeními repertoáru
donucovacích prostředků, takže, kromě „aplikace“ kousavého a bodavého hmyzu či
trnitých rostlin, se například oběti cpalo do nosních dírek nehašené vápno,
které bylo vzápětí zalito vodou. V rámci „komplexního přístupu“ k výslechu byly
používány i prvky psychického mučení, kdy bylo dotyčnému po několik dní a nocí
bráněno ve spánku. Obzvláště ve spojení s odpíráním potravy a vody se jednalo o
mimořádně účinnou metodu. Další efektivní metoda psychologického teroru
spočívala v tom, že čas od času byl vězněný přemístěn z podzemní kobky do slušné
místnosti a byla mu nabídnuta jak vybraná jídla, tak slušné zacházení. Posléze
byl znovu vrácen do podzemí o chlebu a vodě, což jej mělo definitivně zlomit. Ve
Španělsku, na rozdíl například od Itálie, byl u mučení vždy přítomen lékař. Ten
mohl s poukazem na nedobrý zdravotní stav vyslýchaného mučení buď úplně
zastavit, nebo omezit. Docházelo ovšem také k paradoxním a pro oběť tragickým
situacím, kdy lékař diagnostikoval nějakou končetinu jako postiženou a doporučil
aplikovat torturu na končetinu zdravou, což v konečném důsledku znamenalo, že
vyslýchanému na konci procedury nezbyl žádný zdravý úd. Mučení bylo nařizováno
bez jakýchkoliv ohledů na věk a pohlaví. U starších osob k vynucení doznání sice
často stačilo mučící instrumenty ukázat a popsat jejich funkci, tzv. in
conspectu tormentorum, zachovaly se ovšem doklady o skutečném trýznění
sedmdesátníků a sedmdesátnic. Co se druhého extrému týče, je doložen případ
třináctileté Isabely Magdaleny, valencijské dívky, která byla podrobena mučení a
posléze potrestána stovkou ran bičem. Přiznání vynucené na mučidlech nebylo
platné samo o sobě a po 24 hodinách muselo být ještě jednou potvrzeno. To mělo
zaručit větší objektivitu a garantovat, že zjištěná „pravda“ nebude jenom
výsledkem nezměrné bolesti trýzněných. Na druhé straně, pokud dotyčný odvolal
to, co na mučidlech přiznal, mohl se na nich ocitnout zakrátko znovu, což z celé
procedury činilo dosti nechutnou frašku. Mučení se sice podle inkvizičního
kodexu nesmělo opakovat, inkvizitoři si ovšem věděli rady a přišli s argumentem,
že mučení je možné „přerušit“ a později v něm „pokračovat“. To umožňovalo
odvádět oběť do mučírny opakovaně. A ještě jedna poznámka k mučení. Přímo v
mučírnách si inkvizitoři připravovali terén pro další vyšetřování a procesy.
Vyšetřovatelé se totiž obvykle nespokojovali s tím, že se dotyčný přiznal ke
spáchání přečinu, ale chtěli současně vědět, kdo jej k tomu inspiroval.
Například valencijským tribunálem byl vyšetřován mladík, který na veřejnosti
prohlašoval, že Panna Marie nebyla provdána a že souložila s mnoha muži. Mučení
neskončilo přiznáním obviněného, ale teprve až tehdy, když dotyčný „odhalil“,
kdo jej k podobnému rouhání přiměl. Je jasné, že v mnoha případech si mučený,
aby se co nejrychleji zbavil nesnesitelné bolesti, začal vymýšlet „spoluviníky“
a udávat náhodná jména, která mu právě vytanula na mysli. Na základě podobných
„informací“ se procesy řetězily a inkvizice do svých osidel vtahovala další a
další oběti. O naprosté oddanosti inkvizitorů „řemeslu“ a jejich neúnavné
aktivitě svědčí i případy procesů s „mrtvými kacíři“. Pokud v průběhu
vyšetřování bylo kacířství prokázáno někomu již zesnulému, inkvizitoři nechali
jeho tělo exhumovat a ostatky byly potom převezeny k soudu a „souzeny“. Vzhledem
k tomu, že mrtvola už na svou obhajobu nic uvést nemohla, byla prakticky vždy
„odsouzena“, což znamenalo, že tělesné pozůstatky byly spáleny v odpadní jámě,
popel rozhozen do větru či vhozen do řeky, to aby kacíři nemohli své mučedníky
nijak uctívat. Až patologická nenávist vůči herezi se projevovala i tak, že
nezřídka byly „odsouzené“ tělesné ostatky ještě před spálením vláčeny ulicemi a
vystavovány nejrůznějším potupám. Náklady takového procesu plně hradili příbuzní
zemřelého, přičemž jim v případě mimořádně závažného provinění dotyčného hrozila
rovněž konfiskace majetku. Dodejme, že ani sebevražda nepředstavovala žádnou
překážku dalšímu pokračování inkvizičnímu procesu, pokud si totiž vyšetřovaný v
zoufalství sáhl na život, inkvizitoři to interpretovali jako přiznání viny.
Obhájci a kritici inkvizice se již po celá desetiletí vášnivě přou o to, zda byl
inkviziční proces spravedlivý a zda inkvizitoři dokázali vystupovat jako
dostatečně objektivní soudci. Aniž bychom aspirovali na nějaké definitivní
zhodnocení, nabízíme alespoň několik poznámek, na jejichž základě si každý
čtenář vytvoří svůj vlastní úsudek sám. Inkvizitoři byli často obviňováni z
toho, že falšují výpovědi obžalovaných i svědků. Dnes je pochopitelně nemožné
takové obvinění prokázat či vyvrátit a není pochyb o tom, že nepřátelé
katolického světa používali velmi často značně lživou a přitom sofistikovanou
protiinkviziční propagandu. Nesporným faktem ovšem zůstává, že za pravost
veškerých listin ručil inkviziční notář, který byl ovšem zaměstnancem tribunálu
a o jeho platu rozhodoval samotný inkvizitor. „Systémové podmínky“ tedy prostor
pro nejrůznější manipulace nepochybně otvíraly. Do inkvizičního procesu mohly
být – a na rozdíl od většiny světských soudních institucí oněch časů také bývaly
– zapojeny i děti. Jejich svědectví bylo přípustné, mohly být ovšem samy
obviněny z kacířství a při výslechu mučeny. Na úrovni svědků ostatně panovala
značná nerovnováha mezi obhajobou a obžalobou. Proti obviněnému mohli svědčit
prakticky všichni. Jeho žena, děti, příbuzní, služebnictvo. Pokud ovšem titíž
svědkové vypovídali ve prospěch obviněného, k jejich svědectví se nepřihlíželo s
vysvětlením, že jsou zaujatí. Koneckonců ve prospěch obžalovaného se odvážil
svědčit málokdo, protože to mohlo znamenat jeho okamžité obvinění z napomáhání
kacíři. Zatímco už ve středověku v občanských sporech obvykle neexistovala
povinnost obžalovaného svědčit proti sobě samému, u inkvizičního tribunálu to
neplatilo a obžalovaný byl nucen k tomu, aby se plně podílel na „dokazování“ své
viny. Vyšetřování nebylo časově nijak omezeno. Obžalovaný mohl být vězněn
měsíce, roky, desetiletí. Vzhledem k tomu, že si obžalovaní věznění sami
platili, výhodu zde měli paradoxně chudí, kteří se obvykle dočkali rychlejšího
rozsudku, protože inkvizice měla pramálo chuti jim na pobyt ve vězení přispívat.
Na závěr připomeňme slova františkánského mnicha Bernarda Délicieuxe, který
prohlásil před francouzským králem Filipem Sličným, že vzhledem k praktikám
inkvizičních tribunálů by mohli být z kacířství úspěšně usvědčeni nejspíše i
svatí Petr a Pavel.

 

 

YzkzNzY